Reklama
 
Blog | Milan LIPNER

Konec roku 2009 a společenský diskurs o školném

Témata, která rozhýbávají společenskou diskusi o českém školství, jsou sice v průběhu posledních let poměrně stálá, ovšem jejich akcenty mají v různých obdobích různou sílu. V roce 2009 pokračující diskuse o vzdělávání a potřebě reforem v této oblasti nezněla s takovou rasancí, jako v letech předchozích, avšak neutichla - a stojí jistě zato se nad některými aspekty zamyslet. Z letmé percepce denního tisku se ukazuje, že frekventovanými pojmy byly ´státní maturity´ a ´školné´, částečně ještě ´věda a výzkum na vysokých školách a na Akademii věd´ či ´řízení vysokých škol manažerským způsobem´. Ačkoli se jedná o problematiku, která by měla být diskutována spíše na odborné úrovni, převládl politický zájem; například proti státním maturitám se začaly stavět barikády nejenom ze strany středoškoláků, ale také ze strany politických stran, z nichž zejména ty dvě největší tlačily na pilu politického zalíbení se potenciálním prvovoličům velmi nápadně. Občas tyto politické tanečky dokonce byly viditelnější, než podobně viditelné rozpory v názorech na vysokoškolské školné.

 

I přesto, že odpor proti státním maturitám se stal tak mediálně vděčným tématem (poněkud opomíjejícím, že vedle Česka nemají v Evropě aspoň nějakou formu ´státní maturity´ již pouze v Řecku), jež dokonce občas přehlušovalo divokou bystřinu otázek kolem školného, pokusíme se k diskursu o školném pokorně navrátit.

 

Reklama

V podmínkách České republiky posledních let se stranické souboje stále více propadají do pasti politického vulgarismu, v kterém sice jde o moc (což je legitimní snaha politických stran), ale nikoli o moc ve jménu svých ideálů, se kterými vznikaly a měly by se tedy s nimi identifikovat, ale o moc o sobě a pro sebe; začíná jíž převažovat přesvědčení, že v současné politice z principu již nejde o hodnoty, ale o výhody a přístup k maximalizaci zisků prostřednictvím politické síly. Pokusme se opustit toto hodnotově oploštělé a ošuntělé kolbiště stále vyprázdnělejších soubojů quasi-levicových s quasi-pravicovými – a pokusme se „sine ira et studio“ stručně podívat na otázku školného z trochu jiného úhlu.

 

V Bílé knize terciárního vzdělávání se dočteme, jak velké jsou u nás sociální nerovnosti v šancích na dosažení vysokoškolského vzdělání, o čemž svědčí řada domácích analýz i mezinárodních komparací, které ukazují, že přes růst počtu studentů vysokých škol a zvyšování podílu počtu přijímaných z příslušné věkové kohorty, sociální nerovnosti v šancích na dosažení vysokoškolského vzdělání u nás zůstávají jedny z nejvyšších v rámci zemí OECD a v posledním desetiletí spíše rostly. A ve světle tohoto konstatování se začne operovat se školným (byť ve formě půjčky s odloženou splatností) jako s nezpochybnitelnou ´pravicovou hodnotou´, posunující údajně náš vysokoškolský systém kupředu.

 

O tom, zda skutečně ´dopředu´, je však třeba odpovědně diskutovat. Prakticky bez školného (či jen s různými minimálními poplatky) je prozatím většina zemí Unie (vedle Česka poskytuje státem hrazené, jinými slovy z daní všech občanů placené vzdělávací služby Dánsko, Finsko, Francie, Řecko, Španělsko, Švédsko, Německo, Lucembursko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Kypr a Malta). V těchto zemích je tedy skutečně férový, rovný přístup k šancím studovat. Jak upozorňuje CEVRO, nerovnosti v šancích na získání vysokoškolského vzdělání mezi mladými lidmi pocházejícími z různých sociálních skupin či tříd patří u nás k největším v zemích OECD a problém je v tom, že stále rostou. Zatímco šance dětí z dělnických rodin na studium na VŠ vzrostly v posledních dvou generacích jen nepatrně (ze 7% na 10%), šance dětí z rodin odborníků dramaticky narostly z původních 25% až na dnešních 39%. Přitom v jiných státech (např. Finsko, Nizozemí, Švédsko), díky růstu vzdělávacích příležitostí dochází k vyrovnávání vzdělanostních šancí dětí s různým sociálním původem.

 

Pokud zavedeme školné, šance dětí ze sociálně oslabených skupin studovat neporoste; nezmění to ani odklad splácení půjčky. Pro rodinu, kde nebylo vzdělání prioritní hodnotou, je každá komplikace demotivující – i těžkosti s vyřizováním jakési složité půjčky. Co je ale zásadnější – ideově tak porušíme onu rovnost šancí – tedy princip vnitřní otevřenosti společnosti. Právě co nejotevřenější vzdělávací systém je totiž nejúčinnějším nástrojem pro prosazování rovnosti šancí, která je zásadní pro morální obhajobu liberálního systému, založeného na otevřené soutěži napříč celou společností. Pravicově orientovaní lidé poukazují na to, že levice má tendenci tuto soutěž deformovat tím, že chce předem rozhodovat, rozdělovat, plánovat – tím nevytváří prostor pro soutěž jedinců. Jenže česká pravice má tendenci právě v otázce školného také působit proti nutnosti rovnosti šancí (a to je základní princip férovosti soutěže jedinců ve společnosti). Josef Zieleniec ve svém nástinu ´nové pravice´ poukazuje na to, že „společenská nerovnost, která je logickým výsledkem volné soutěže, se však stává legitimní a morálně přijatelnou, pokud je soutěž férová, pokud každý její účastník měl a má alespoň řádově srovnatelné příležitosti. Je naopak těžko obhajitelná, pokud soutěž férová není.“

 

Jan Čulík v Britských listech popisuje hodnoty které vyznávají ´pravičáci´ ve Velké Británii, v této relativně zralé demokracii; patří k nim povinnost státu zajistit občanům rovné příležitosti. Pokud si uvědomíme všechny psychologické i sociální tlaky, působící proti motivaci studovat právě v sociálně slabých rodinách, pak by bylo vysoce nezodpovědné přidat k nim ještě školné – ať již v jakékoli podobě. Mladému člověku je třeba nabídnout především zajištění rovných šancí pro životní uplatnění bez ohledu na výchozí sociální postavení občana. Nic více – ale také nic méně!

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama