Jenže – jaké cykly, jaké vlny současnou ekonomickou situaci popisují alespoň s takovou mírou přesnosti, aby přinejmenším ukázaly, co s nějakou více než nule se limitně blížící pravděpodobností nastane?
Možná bychom se mohli nechat uklidnit stařičkým Karlem Marxem, který dokazoval, že existují hlubinné síly, které ženou kapitalismus do krizí; kolísání míry zisku vede kapitalismus cyklem vzestupů a poklesů. Ovšem toto kolísání ve skutečnosti udržuje kapitalismus při životě, neboť sestupná fáze „hospodářského cyklu“ je následována vzestupnou [a ať se nám to líbí či nelíbí, ´očištěnou´ od slabého a neproduktivního, co zaniklo v době krize]. Takže bychom tedy teď mohli být klidní; ať již dříve či později současná krize skončí a nastane zákonitý vzestup. Jenže ono to vypadá, že tak jednoduché to přece jenom dnes není.
K zajímavé teorii hospodářského cyklu dospěl rakouský ekonom Joseph Alois Schumpeter. Většina teorií hospodářského cyklu se soustřeďuje na investiční cykly – na rozdíl od nich Schumpeter mluví o inovačních cyklech. Inovace s sebou přinášejí silné podněty pro další inovace; některé inovace jsou tak rasantní, že otevírají dříve zcela netušené prostory pro celé další série inovací. Inovace samozřejmě úzce souvisejí s investicemi – vyvolávají investiční optimismus a tak inovační vlna vyvolává vznik další investiční vlny. Ovšem s tím, jak se inovační vlna postupně vyčerpává, zjišťují méně schopní inovátoři, že jejich investice nepřinášejí očekávané zisky; investice se snižují až do záporného růstu a hospodářský rozvoj přechází do deprese. Ta trvá, dokud se neobjeví silné a především nové inovační impulzy, které vynesou ekonomiku na vyšší úroveň produktivity.
Výhodou Schumpeterovy teorie je to, že se zdá prověřitelná empirií. Obvykle se jako první vlna [1780-1842] označuje doba šíření parního stroje a mechanismů jím poháněných. Druhou vlnou pak bude [1842-1898] rozvoj ocelářství a výstavba veřejných železnic. Třetí vlna [1898-1950] znamená rozmach elektroenergetiky, elektrotechnicky, automobilů a letadel. Zatím čtvrtá vlna [od padesátých let do poloviny devadesátých let dvacátého století] se vyznačuje expanzí polovodičové elektroniky, počítačů, informačních a regulačních technologických systémů. Ovšem – co je teď? Je nějaká ´pátá´ vlna? Znamená globální informační svět či nanotechnologie zrození páté vlny? Anebo spíše ´dojíždíme´ čtvrtou vlnu – jsme tedy v období hluboké krize a ´čekáme´ na ´spásnou´ inovaci? Lze se domnívat, že ani Schumpeterovy představy nám hloubku a osudovost současné krize plně neobjasňují [byť názvuky jakéhosi ´volání po přijití Schumpeterovy inovace´ slyšíme v Evropské unii, zvláště v Lisabonské strategii].
Z hlediska našich perspektiv by nám mohlo začít dunět v uších jméno David Fischer Hackett; ten dospěl k závěru, že všechny vlny měly tendenci postupně procházet podobnými etapami s podobným vývojem mezd, nájmů či úrokových sazeb. A tyto tendence se pokusil analyzovat – a dovedl své analýzy až k hořkému, ale nicméně oprávněně očekávanému konci. Jeho schodiště má patnáct schodů; a posledním schodem je válka. Jak se k ní dopracujeme? Takto:
1/ všeobecná ekonomická prosperita;
2/ růst porodnosti, zvyšování počtu obyvatel;
3/ roste poptávka po životních potřebách;
4/ poptávka převýší nabídku;
5/ ceny rostou;
6/ ne všechny ceny rostou současně;
7/ ceny energií, potravin, bydlení a surovin rostou;
8/ ceny energií rostou mnohem rychleji než ostatní komodity;
9/ ceny zboží rostou pomaleji a ceny komodit zrychlují růst;
10/ peněžní inflace začíná;
11/ devalvace měn ve velkém rozsahu;
12/ masivní deficity vládních rozpočtů;
13/ rostoucí rozdíl mezi výnosem z kapitálu a z práce;
14/ rostoucí nerovnoměrnost bohatství a sociální nepokoje;
15/ válka.
Vypadá to až podezřele funkčně. Bod 10 se naplňuje; stejně tak bod 12. Jenže zatím nám schází vývojem ´vynechaný´ bod 11… Že by se Hackett přece jenom mýlil?
Ne, takto nadějné to zase není. Zdá se, že se naplňují nejenom Hackettovy analýzy, ale i Schumpeterovy. Toho totiž jeho analýza přivedla až k myšlence, že kapitalismus v té podobě, jak jej známe z 19. století, spěje neodvratně ke svému zániku. Malé firmy jsou nahrazovány velkými, které by se měly stávat nositeli technického pokroku. Inovace ve velkých firmách však nabývají stále více podobu týmové práce a není již zapotřebí individuální akce podnikatele-inovátora [možná, že Bill Gates byl jedním z posledních], jeho představivosti, odvahy, touhy vykonat něco pozitivního. A není nic platné, že mozky EU chtějí novou inovační vlnu vyvolat; tento proces zatím nikdo neumí uměle naplánovat – je to jako s pověstným poroučením větru či dešti.
Současná krize totiž vyplývá nejenom z až nápadné shody výše uvedených cyklů; je sycena ještě přinejmenším dalšími třemi vysoce pronikavými fenomény:
1/ ukončení dichotomie světa [tedy pád ´reálně-socialistických´ ekonomik];
2/ neobvykle masivní [a stále dosud plně neprozkoumané] vlivy internetu a informační globalizace;
3/ rychle rostoucí globální finanční instituce, které nekontrolovaně vytvářejí aktivity jen pramálo kryté zdroji [a přerůstající přes hlavu nejenom politikům, ale mnohdy i samy sobě].
Tyto jevy až dosud tak moc ekonomie nemohla – z pochopitelných důvodů [v této kombinaci je dosud nezažila] – analyzovat. Přitom například doktrína tzv. sociálně-tržního hospodářství vznikala ani ne tak z popudů čistě hospodářských, ale spíše z popudů ovlivněných ideologicky; dopad byl ovšem značný. Nižší střední vrstvy [a svým způsobem i vrstvy zaměstnanců v širokém slova smyslu] byly hýčkány [jejich život byl financován lépe a zajištěněji, než by jinak mohlo být možné] – a na druhé straně tyto vrstvy ´hýčkaly´ a ´rozehřívaly´ ekonomiku; spotřebovávaly a podněcovaly spotřebu, takže bylo nejenom co vyrábět, ale také bylo co a komu prodávat. Budoucnost se jevila růžová a tak ekonomika mohla být založena na úvěru na budoucí ekonomický růst, který poskytují banky a který bude hrazen z údajně ´skutečného´ ekonomického růstu. V nejhorším bylo možné začít ´uzbrojovávat´ soupeře a tím stáhnout z trhu peníze vygenerované centrálními bankami. To však již není nyní tak snadné – přitom však centrální banky nejenže nezmírnily přítoky peněz do hlavního řečiště – ony ho snad [vlastně určitě] ještě zvýšily. Takže půjčování, tedy žití na dluh, nezůstalo ani stálé – naopak, ač se to jeví absurdní a svým způsobem zbytečné – začalo růst. Vznikaly dluhy – o kterých je předem jasné, že nebudou nikdy splaceny. Důvod, proč dluhy nebudou nikdy splaceny, spočívá v samotné podstatě současného měnového systému. Je postaven na předpokladu, že dluhy nebudou splaceny nikdy; systém by se zhroutil.
Není nejspíše náhodou, že dva nejmocnější přestavitelé euroatlantické civilizace v rozmezí několika dnů v podstatě nabídli světu s nebývalou rasancí vlastně stejné recepty, jak současnou recesi ukočírovat. Francouzský prezident Sarkozy 27. ledna 2010 na úvod Světového ekonomického fóra promluvil o nutnosti regulace trhů a zdůraznil nezbytnost stabilizace cen komodit, které příliš kolísají. Doslova řekl, že „buď budeme schopni odpovědět na poptávku po větší ochraně, spravedlnosti a čestnosti prostřednictvím spolupráce, regulace a kontroly, anebo budeme mít izolaci a protekcionismus“. Americký prezident Obama 28. ledna 2010 ve své zprávě o stavu unie promluvil o regulacích, které představují v oblasti zásahů do finančních trhů nejradikálnější krok od třicátých let dvacátého století. Připomněl, že v uplynulé dekádě příjmy Američanů klesaly a prosperita byla založena na finančních spekulacích – a je proto podle něj potřeba reformy finančního sektoru.
Nu, proč ne. Ale jak odpovědět na základní otázku, položenou v úvodu: je současná hluboká ekonomická krize pouze pravidelnou a nezbytnou součástí cykličnosti ekonomických vln kapitalistického hospodářství, nebo něčím novým a jiným?
Lze se domnívat, že na lodi, která se potápí, je bezvadné, budou-li zalepeny díry; loď popluje dále. Jenže – nejde jenom o díry. Možná, že v lodi bez děr zjistíme, že nám dochází jídlo a pití, které jsme zapomněli v dostatečném množství naložit [vyprodukovat]; místo toho máme poukázky [peníze, dluhopisy] na již neexistující náklad – a úrodný ostrov v nedohlednu. Zapomíná se totiž na onen třetí zdroj současné krize – růst, aniž by na něj byly dostatečné zdroje. Tento faktor bude působit nyní možná nějakou dobu pomaleji, ale stále stejně důkladně. Bude prima, když současná opatření probíhající recesi zmírní. Ale…
Takže nejspíš jde vlastně jen o jednu otázku, kterou si téměř bojíme položit. Nazýváme současné krizové období zlem; ovšem možná omylně. Možná, že zle teď [ještě] není – možná, že zle teprve bude!