Kamile – šla jsem na lepší, jsem šikovná, ale co já, nejde mi o mě…

Díky, Vám taky.

KS nemůže být v rozporu se ZP, jinak by byla v problémových bodech neplatná. Jako zaměstnanec nečlen odborů máte svá práva při kolektivním vyjednávání i z hlediska informovanosti (např. na kopii či výtisk KS) apod. Jen je třeba svá práva znát a nebát se je vymáhat. Bez toho Vás žádný sebelepší nástroj neochrání.

Přeji Vám, ať se Vám daří. K.

Záměrně nijak nerozvádím solidaritu s těmi, kteří nikoliv vlastní vinou nemohou být úspěšní. Taková solidarita na dobrovolném principu je nezbytná a vypovídá o kulturnosti společnosti. Ale to je jiné téma.

Chcete příklad – před několika lety kdesi v Budějicích prodavačky v Mainlu prodávaly vědomě zákazníkům závadné potraviny. V okamžiku, kdy by i s pomocí odborů hned v zárodku takovéto praktiky v porušování zákonů jako celý tým odmítly, tak by si už na ně manažer tolik nedovoloval či by věc vyplavala najevo dřív, než to začalo ohrožovat zdraví jiných.

A na závěr ještě k Vašemu poslednímu odstavci. Já nijak neodsuzuji lidi pracující ve výrobní sféře. Sám v ni také pracuji. Nebojte se užít slova dělník. Ale i dělnící jsou velmi často mistry svého řemesla a nejen že umí, ale také se mnozí neustále snaží se zdokonalovat. Tito pak oprávněně mají a měli by mít jiné postavení než ti, kteří nic neumí a ani se o zvýšení svých znalostí nijak nesnaží.

Nejen, že v naší společnosti tento nástroj dostatečně nefunguje, ale bohužel se situace viditelně zhoršuje. Tudíž ten, kdo nemá zábrany, je ve výhodě. A to bez ohledu na svoji příslušnost ke skupině zaměstnavatelů nebo zaměstnanců.

Heslo prezidenta Masyryka, nebát se a nekrást, vyjadřuje potřebný životní princip dostatečně. O morálce (nekradení) jsem psal výše. Ale důležitá je i ta druhá část – nebát se. Jestli někým ve společnosti pohrdám, tak to jsou právě ti, kteří se nedokáží tváří v tvář nepravostem, která na nich druhý páchá, nijak, alespoň symbolicky či verbálně postavit. Pak ze vzniklého zla obviňují systém, celou společnost, druhé. Jasně že ne každý dokáže být v potřebnou chvíli hrdinou, pak ale ať drží ústa a nestěžuje si někde za bukem.

pokr.

To, že někdo někoho zaměstnává, není jen jeho svobodná volba. V řadě případů je to pro něj nutnost, obživa zrovna tak, jako práce v zaměstnání je nutností a obživou zaměstnanců. Každý má svobodnou volbu, na které straně v tomto případě bude aktivní. Oboje má svá pro i proti, ale nelze je mezi sebou míchat. Tedy například nenést žádné podnikatelské riziko a chtít se dělit se zaměstnavatelem o jeho profit rovným dílem.

V samotném právu a jeho uplatňování není ten nejzásadnější problém. Každý vykutálený zaměstnanec, pokud chce, může zaměstnavatele přivést až téměř ke zničení a naopak, neurvalý zaměstnavatel může dohnat některého ze svých zaměstnanců až k psychiatrovi, pokud to nedopadne hůře. Problém je v tom, že nefunguje dobře jiný systém regulace vztahů mezi lidmi (tedy i zaměstnavateli a zaměstnanci), který by měl 95% problémů vzniklých či potenciálně možných mezi těmito 2 skupinami vyřešit ještě dříve…

Já si prostě nemyslím, že odvaha je naivní (nemyslím moje, celkově, revolta, určitá dávka zaslepenosti je pochopitelná a možná i potřebná v určité etapě nějakého procesu…). Lidi co potřebují prosadit svoje práva na to přece nejsou sami, jsou cesty jak s něčím pohnout, v dnešní době je víc možností než dřív. Ještě s tím učením. Mně třeba vůbec nejde dohromady to, že za známky jsou lepší peníze – jaká je cena lidské práce? A kdo bude vyrábět to co se má spotřebovat, až budou všichni mít VŠ diplom?