Možná… ale spíše v podvědomí i pravicových sil zarezonoval sebezáchovný hlas: sen o poslušném a ´stálevyrábějícím´ dělníkovi může být v kontextu ekonomiky, postavené na neustálém růstu, kontraproduktivní. Ideál deseti až dvanáctihodinové pracovní doby, po jejímž skončení odejde dělník domů, aby po spánku opět začal pracovat (a to pokud možno jenom s minimem, ne-li se žádnou dovolenou) – to může fungovat snad jenom v korejské, na vývoz orientované ekonomice, když vyrobené zboží nakoupí a spotřebují lidé v jiných zemích. Lidé, kteří mají aspoň tolik volného času – a takové prostředky – aby to zaprvé potřebovali a zadruhé mohli koupit. Jde tudíž o koupěschopnost širokých vrstev. A jde tedy také o jejich volný čas jako nezbytnou komponentu, nutnou k užívání vyrobeného zboží.
Volný čas bývá chápán jako doba, která zbude člověku po odečtení pracovní doby včetně přesčasů, tj. času pracovního, a dále času využitého na dopravení se z a do zaměstnání, času věnovaného domácnosti a rodině a času potřebného pro obstarání vlastních fyziologických potřeb, tj. času vázaného. Ale ona je to hlavně ta část života, kdy si něco pořizuji, abych to mohl nějak užívat – a není podstatné, jedná-li se o auto pro cestu na chatu nebo lístek na Verdiho Aidu. Znamená to, že volný čas zaměstnanců je pro rozvoj kapitalistické ekonomiky velice významný; bez něho by nebylo komu většinu vyrobených věcí prodávat. Není proto nic strašlivého na tom, když třeba Thomas More navrhoval ve své Utopii zkrácení pracovní doby na šest hodin nebo když Tomaso Campanella ve svém Slunečním státě dokonce na čtyři hodiny denně. Gianni Toti dokonce v šedesátých letech dvacátého století napsal knihu Právo na lenost, kde se volnému času výrazně věnuje.
V tomto případě nejde o charakter volného času; můžeme ho pojímat jako dobu, jež by měla být věnována vlastnímu rozvoji podle svobodného výběru každého, můžeme mít skeptické názory zejména na deformaci volného času působením hromadných sdělovacích prostředků, průmyslu volného času a masové kultury obecně, můžeme zdůrazňovat negativní aspekty nárůstu volného času, který však trávíme podle zákonitostí konzumu svazujícího člověka ve volném čase… Ale ať budeme říkat cokoli, nemůžeme zpochybnit jeho vliv na spotřebu, vliv na ekonomický růst. Pokud by dělníci v nošovické automobilce pracovali ´od vidím do nevidím´ (a kdyby pracovali za co nejnižší mzdu), kdyby tak pracovali všichni a všude – dříve či později by nezbyl téměř nikdo, kdo by si vyrobené věci mohl kupovat.
Volný čas tedy patří do té nezbytné regulace trhu, která ho ve skutečnosti ochraňuje. Pokud by tržní mechanismy pracovaly bez jakékoli regulace, došlo by ke krizi, která by byla skutečně hluboká, přesahující rozměry krize dnešní. Nedá se nic dělat – zaměstnanců je více než zaměstnavatelů – a musí být dostatečně svobodní a movití, aby zajistili zaměstnavatelům trvalý odbyt. Jak jednoduché, milý Watsone…